Dům čp. 66, Nerudova ul.

V současné době se jedná o objekt mající půdorys v podobě písmene U. Je orientován do ulice Nerudovy, kde se nachází hlavní vchod, dále do ulice Komenského a také do Palackého sadů. Jeho severovýchodní nároží výrazně ovlivňuje válcová věž zvaná Baba, jediná bašta podobného půdorysu, která ochraňovala městské hradby. Byla zbudována nepochybně kolem přelomu 13. a 14. století v souvislosti s výstavbou fortifikačního systému města. Všechny ostatní bašty tohoto systému měly v Písku půdorys půlválcový. Navíc severní a východní části domu čp. 66 splývají s původní hradební zdí. Obvodové zdivo na severní straně má sílu 110 cm, na straně severní 220 cm, sama bašta, o vnějším průměru 7,8 m, má sílu zdí rovněž 220 cm.

Na místě nynějšího domu stály v minulosti domy dva. Nepochybně vznikly již ve druhé polovině 13., nejpozději na počátku 14. století, avšak první písemné zmínky o nich pocházejí až z poloviny 16. století, konkrétně z roku 1552. Ten blíže hradeb vlastnil roku 1552 jakýsi Zákalík spolu s Rejnou Poláčkovou a ti jej zmíněného roku prodali Vítovi Čupíkovi a ten zase roku 1589 Janu Bartuškovi. Druhý dům stál blíže nynějšího domu čp. 67 a vlastnil ho Ondřej Kososklep. Ten ho roku 1552 prodal Václavu Dleskovi. Ještě před rokem 1583 jej koupil od jeho dětí zámečník Andres a vdova po něm Lidmila ho prodala roku 1609 Melicharu Šoukalovi. Od něj dům zakoupil roku 1618 Pavel Topinka.

Přišly však válečné události, v letech 1619 – 20 byl Písek třikrát dobýván a pokaždé dobyt a po třetím dobytí 30. září 1620 bylo město zcela vypleněno a vypáleno. Osudu neušly ani tyto dva domy, které jsou udávány jako spálené.
Ještě je třeba v této fázi říci, že tehdy nynější Nerudova ulice kolem těchto domů nevedla, nýbrž u nich končila. Ulice, vycházející z nynějšího Havlíčkova náměstí, před zmíněnými domy v pravém úhlu zatáčela doprava do ulice Soukenické a byla vlastně jedinou ulicí zvanou Soukenická. Mezi domy čp. 66 a 65 byla pouze úzká ulička (cca 2 metry), aby se obránci města v případě potřeby dostali k východní hradbě a mohli ji hájit. K tomu účelu byl v horní části hradby asi 60 cm široký ochoz, po němž se obránci pohybovali. Ochoz se např. zachoval v bytě domu čp. 65 – mají ho tam zakomponován do architektury místnosti. O sousedním domě čp. 65 máme první zprávu již z roku 1424, tedy z období, kdy město zcela ovládali husité. Bydlel prý tam biřic a podle i pozdějších zmínek se v něm nacházela šatlava – městské vězení.

Až v roce 1821 byla do hradby mezi domy čp. 66 a 65 vybourána branka, zvaná Táborská, a příkop za ní překlenul malý padací most. Později začala být komunikace, napojující se na novou cestu na Tábor, frekventovaná, hradba s brankou byla zcela ubourána a přes příkop byl postaven kamenný mostík. Tak vlastně povstala nynější Nerudova ulice. Možná, že bývalý most bychom ještě pod komunikací našli.

Vraťme se dál k historii domu: V roce 1651, když se Písek počal pomalu vzpamatovávat z hrůz třicetileté války, získali obě spáleniště manželé Václav a Kateřina Pacovští. Topinkovo spáleniště koupili od Šimona Zolárka a postavili si tam dům. Spáleniště Bartuškovské při hradbách zakoupili od Doroty Polentárky, a to ponechali jako zahradu. Patrně již jako vdova předala Kateřina dům svému synovi z prvního manželství Martinovi Radnickému v roce 1661 a ten jej v roce 1665 prodal Janu Štreblovi. Roku 1690 dům vlastnil Mikuláš Havek, pozdější královský rychtář, po něm se ho ujal v roce 1743 jeho syn Karel. Ten jej prodal roku 1753 Antonínu Svobodovi, po jeho smrti kolem roku 1775 následoval v držení domu syn Josef, ten se ho však roku 1779 vzdal ve prospěch Františka Molendy. Od něj nemovitost po dvaceti letech zakoupil Václav Pfuster. Za jeho nástupce Ignáce Pfustera přízemní domek roku 1834 vyhořel. Ignác Pfuster pak zakoupil od obce část hradby i s válcovou věží. Za to přenechal obci část jižní strany vyhořeného domu a umožnil tak vytvoření nové uliční čáry a zbudování tak Nerudovy ulice, jak bylo výše zmíněno. Nový patrový dům, ve hmotě jako se spatřuje dnes, byl vystavěn v letech 1836 – 37 podle plánů Václava Kruchera.

Nově vystavěný dům byl pronajat eráru, který zde zřídil komorní (kamerální) úřad, který se zabýval financemi. V roce 1845 koupil dům Alois Holý, jenž ho přenechal své dceři Albertině. To zde již komorní úřad nesídlil. Albertina přinesla dům věnem v roce 1871 svému choti Aloisi Pakešovi, císařskému radovi, jenž byl v letech 1886 – 1899 starostou města Písku.  Alois Pakeš v domě provozoval pojišťovací kancelář, později zde byla i realitní kancelář. Advokátní praxi zde rovněž provozoval obhájce ve věcech trestních JUDr. Ladislav Šebek, známý jako básník Arietto, který jinak bydlel v domě Adolfa Heyduka. V období první republiky se v domě také nacházela prodejna akumulátorů a také přechodně prodejna pečiva píseckého pekaře Kříhy. V rodině Aloise Pakeše a jeho potomků zůstal dům až do doby, kdy se stal majetkem města. V devadesátých letech 20. století ho jako neobydlenou ruinu získal soukromý investor a přestavěl jej na penzion a prodejnu potravin.